JIŽNÍ EXPUDICE

3.9. pondělí

     Do půl deváté doma ve WB vypočítáváme, co všechno nás bolí, a pak vstanem na snídani. Napíšeme avo- babce, a jelikož neví, kdy se bude trhat, zahájíme přípravný den. Lucka pere, já drhnu Vočka, že se blýská jako nový, a potom všichni 3 jedeme do Waihi, kde nám hodný pán na počkání přendá rezervu na místo pravého zadního kola, pravé zadní kolo na místo levého předního kola, novou jetou pneumatiku na levé zadní kolo a levé přední kolo na místo rezervy. Musí byt skvělý šachista! Nová jetá guma je píchlá, tak ji spravuje, vše nakonec utáhne a nafoukne a vyžaduje pouhých 65 NZD. Tak mu je dáme. A jsme rádi.

     Doporučí nám servis, v němž si další hodný pán domluví schůzku s Vočkem na zítra v 11. Vočko je ze všeho toho dění kolem něj celý hyn, až i přestal klepat do volantu a mlátit předním kolem.

     Doma Lucka zase pere, ani nevím, co ještě, ochlazuje se, kolena máme zmrzlá a kotníky pokousané od sandflysek. Proto zatopíme a vyhlásíme válecí odpoledne. Ze včerejška jsme navíc slušně zmordovaní.

     Patrick sedí zády k televizi a zírá tmou na blikající světla lamp, směrem k moři.

     Prý má rád pohled na město.

4.9. úterý

     Další hodný pán v servisu ve Waihi se ujme Vočka a my zatím uchlácholeni, že mu prý nebude dělat nic zlého, projdeme městečkem na hlavní třídu, kde v 2$ Shopu koupíme “cumlíka násosku” (nemůžeme si hned vzpomenout, jak se říká věci, co se přisává na sklo) v počtu 9 ks, gumičky do trekových návleků a Lucce sponečky (tyhle krámy nemaj chybu!). A v íčku si na netu zamluvíme a zaplatíme trajekt z Wellingtonu do Pictonu na 29.9. Tak už máme první pevný bod v Našem Velkém Putování (NVP) naší Jižní Expudice (JE), tedy NVPnJE. Vlastně celé (když přidáme „po Novém Zélandu“) to zní: NVPnJEpNZ.

     Zaregistrujeme se na TradeMe, serveru pro internetové aukce, a prolezeme nabídku surfboardů, nějaký začátečnický by se nám na cesty hodil. A jednu slušnou nabídku objevíme, a je navíc z Waihi Beach.

     Voláme Dalšímu hodnému pánovi a on nás vyzvedne na hlavní, abychom nemuseli k němu pěšky, neboť začalo pršet. Vočko byl prý vzorný a vypadá zdravě. Brzdové destičky jsou OK, klepání v kole u čtyřkolek normální, baterka OK a vražedný „plug-in“ v cigaretovém zapalovači (2 dobíječky baterek v tahu – viz naše první cesty) spravený. Hurá!

     A dvakrát hurá, když si Další hodný pán řekne o dvacku. Jééé, ten je hodný!

     Na netu v Beach Martu dřeme na deníku 2 a ½ hodiny, venku leje a je teplo a my napíšeme na TradeMe tomu surferovi z WB o kontakt a on nám ho dá, i když se to nesmí. A večer se k němu zajedeme podívat, je za rohem, a není to surfer, ale podivný přiteplalý chlápek v přepychovém dřevěném domku a prkno moc začátečnicky nevypadá a on o něm moc neví, protože bylo jeho dětí, které už ztloustly a začaly honit chlapy. Raději se neptáme, zda má dcery. Tak nic.

     Doma sníme posledního duháka (velkého) z mrazáku, na grilu, a jako zákusek horu jiker z potočáka (obřího) z mrazáku, na grilu, a jí je i Lucka, tak jsou dobré!

     Patrick přijde večer mírně načouzený ve skvělé náladě (hurá), povídáme si a je to fajn. Já dokončuju plán „Eastland Tripu“ (první cesta na východ) a současně „Down To The South“ (přejezd do Wellingtonu) a „Northern Return“ (návrat z Jižáku – z Wellingtonu zpět do Taurangy) a „Taranaki Windsurf Circuit“ (putování kolem Mt Egmontu) a „Coromandel Relax“ (závěrečná plážovačka). Zkrátka všechny naše cesty po Severním ostrově, protože ty budou nejvíc svázány časem, a abychom stihnuli vše zajímavé ve správnou dobu a s minimem přejezdů.

     V noci v posteli to doklepnu a pěkně to štymuje. Leje dál, navíc se ochlazuje. Lucka spí a mně mrzne nos.

     Ale uvnitř už se rozhořívá cestovní horečka.

5.9. středa

     Prší, leje a prší.

     Připravuju cestu – doplňuju podrobnosti o windsurfových spotech, mořskorybích spotech, pstruhořekách a vůbec co, kde a jak. Lucka zapeče těstoviny s posledním Patrickovým mletým masem. Zkonzultuju s ní „Eastland Trip“. Nemá námitek. Patrick je i ráno v dobrém rozmaru, povídáme si ve třech skoro celé dopoledne. Zase stoupá vzhůru...

     Ve sportu „Reel’n’Wave“ sondujeme jetá prkna a nabídnou nám tam začátečnické s pěnovým povrchem, skoro netknuté, za 3 kila. Narveme ho na zkoušku do auta a potom ho zas vyndáme, přece jen je to kupa peněz za „jako-surf“. A že se ještě rozmyslíme.

     Zatopíme, dům se ohřívá jen ztěžka, nasáklý a prostydlý. Nahřejem se ve sprše a zatímco Lucka chrupe, já se probírám mapou a hledám na ní „rest area“, svačinový plácky, který se často hoděj na přespání, a zajímavý místa a rozdíly oproti naší druhý mapě a vydržím to do...

     No, dlouho.

6.9. čtvrtek

     Včera psal Tom, že práce ještě není, tak se ráno nikam neženem, avokádo máme jisté na sobotu a neděli v Kati a do té doby volno. Po dešti ani památky, úplné jasno, slunce se prodírá prochladlým povětřím a my vločkovou kaší. Trocha deníčku a hudby, Sváťa Karásek říká ďáblovi „ne“ a pak Borat rozezpívá americkou hospodu refrénem „Hoď Žida do studny“. Pěkný kontrast!

     Posedíme na balkóně, hřeje to, ptáci řvou a staví hnízda v Patrickově džungli a Lucka si „rozšťourává, panebože!, kůžičku na noze“, a tak už se jí raději neptám. Kosové našli žírné loviště žížal v díře vedoucí k rozkopnuté odpadní rouře. Nějak se před dvěma měsíci ucpával záchod, Patrick pozval instalatéra a v půlce práce ho zase poslal pryč, prý nebyl dobrý a dodělá to někdo jiný. Nedodělal. Teď můžeme z balkónu pozorovat, co vychází z našeho domu.

7.9. pátek

     Křehké paprsky rozsvěcují záclony, rodí se skvostný jarní den. Spočíváme v postýlce vedle sebe a Lucka se v té něžné chvilce zeptá:

     „Na co myslíš?“

     „Jak napíchnout na háček ty malý ryby, abych chytil ty velký,“ odpovím.

     „Ty barbare, taková romantika, a ty myslíš na ryby!“

     Zastydím se za své nízké materialistické mozkové pochody a táži se:

     „A na co myslíš ty?“

     Éterické stvoření se slastně protáhne pod peřinou.

     „Na ty růžový kraťásky, včera v krámu.“

     Ó ženy, ženy!

     Bum! Další waxeye se odrazí od proskleného průčelí a zůstane ležet na terase. Na boku. S rutinou se ho ujmeme, nafotíme, zaženeme kotě švihající ocasem a necháme ptáčka odletět do křoví. Tenhle dopad dobře.

     Jdeme znovu na Orokawu, zřejmě naposledy, a je to moc hezký den, přesto, že zas nic nechytneme a východní vítr nepříjemně ochlazuje vzduch. Povětří je asi nejprůzračnější, jaké jsme kdy viděli. Mount je z vyhlídky jako na dlani a lze dokonce spatřit i Motiti Island, placatý ostrov u Papamoa. Fotíme, pozorujeme klauny spící (i prchající) na jedné noze, mocné vlny a tříšť, v níž se zhmotňují reflektory zapadajícího slunce, když se prodírají pokrouceným pralesem.

     Doma zatopíme, nic zvláštního se neděje, jdeme spát. Náš stav by se teď dal nazvat „klid před poutí“. Moc se nám do ničeho nechce a těšíme se na odjezd.

8.9. sobota

     Od 8 trháme avokádo v sadu, jenž nám má vydržet až do pondělka. V 11.30 ho máme hotový. To je fakt špatnej vtip!

     Sejde se nás na Kauri Pointu 14 pozemních sběračů, včetně 2 párů Čechů (asi první normální cestovně - pracovní na NZ) a praštěné Ševon s Voskovkou. Kevin nám na začátku udělí kázání o délce šťopek, koordinaci velké skupiny sběračů a produktivitě práce a namotivuje nás tím, že když budeme sbírat rychleji, více na nás sadař vydělá, pročež všichni samozřejmě dramaticky zrychlíme.

     A kolem poledne ustřihneme poslední plod z posledního stromu a nevěřícně (všech 14) zíráme na Kevina, jenž prohlásí, že je to sice smutné, ale víc práce pro nás nemá. A snad v úterý. Rozejdeme se s hodně hlasitými nadávkami. Kauri Point Road je vážně zakletá – nejdřív debilní Němec Ralf a teď velkohubý Jihoafričan Kevin. Zasraný přistěhovalci!

     Zatahuje se, ale je teplo, na balkóně se s Luckou tlemíme při přípravě inovace našich webových stránek – slizké fiktivní soutěže „Otázky pro Kiwásky“, jež má povzbudit pisatele a hlavně pobavit nás samé. Což se daří.

     Zajedu na jarní svižnou Ohinemuri, ale berou stále jen malí pstroužci. Polarizačními brýlemi pátrám po prázdném dně a raduju se z herečky kachny, která, ve snaze odlákat mne od čerstvých kachňátek, skoro se topí třískaje křídly o hladinu, když předstírá chromou. Jsou stejné jako v Čechách.

     Ve Waihi koupím pivo a čipsy, které zpracujeme na rozlúčkové návštěvě u slovenských bývalých spolupickerů Petera a Toni. Chtějí makat až do prosince. Šialenci!

     Doma akorát stihnu úvodní zápas našich černých hochů na World Cupu proti Itálii (ale prošvihnu zahajovací haku – sakra!). Rozdíl několika tříd je znát, hrajeme dost bezstarostně a od začátku kopeme, válcujeme, běháme, drtíme hlavy a klouby, padáme a trháme dresy mnohem lépe, než bezradný soupeř. Lucka dávno spí, když se vedle ní složím zpocený, zkrvavený a plný šrámů, ale šťastný, že jsme splnili povinnost a přejeli Italy 76:19.

     Kamate!

9.9. neděle

     Prší, nijak divoce, ale dopoledne je přesto „lazy“.

     Sháníme přístřešek u dobrých lidí pro naše windsurfové hračky, které nepovezeme na Velké Putování po Jižáku (VPpJ), a ani u Šedi, ani u kapitána Pepy nepochodíme. Oba mají narvané garáže a Šeďa navíc nedostal pracovní povolení a jeho budoucnost na NZ je nejistá. Napadne nás potom Tom v Te Puke. Naše poslední spása. Jmenovaný navíc napíše, že práce by měla být už v úterý. Jo!

     Jedeme si zaplavat do Mountu a na net do Taurangy, jenže pólistky si zabraly celý bazén, a tak zbude jen ten net. A nákupy – nůž za 9.90 na filetování a všecko, dva polštářky (po 7$), obracečka (2$), trocha jídla a Lucce dárek – flašku Kapitána Morgana. Má totiž dnes narozeniny. Okolo třiceti.

     Ten rum je první věc, která jí toho dne trochu zvedne náladu. Oba jsme nějací přejetí. Lucka teď odmítá odložit flašku do kufru a žmoulá ji celou cestu domů.

     Tam ji ochutnáme – ááách, kde jsi byl celou dobu?! Patrick nám rozotmile oznámí, že nám sežral dva chleby a jelikož to není poprvé (kukýsky, buráková pomazánka aj.), nedáme mu za trest ani přivonět.

     Zaradujem se u Simpsnů, vypijem láhev vína (zase sami) a sníme posledního butterfishe a sladkou meruňkovou dobrůtku, a když dorazí Peter s pivem pro radu ohledně formuláře na „visitor permit“, vypijem mu i to pivo. U ohně a ničeho v TV následně Lucka ohlásí, že usne v křesle a hned to provede a já ji pak přenesu do postele a jdeme spát „na čuňáka“ a tím pro nás neděle a pro ni narozky skončí.

     A tak nějak je to dobře.

10.9. pondělí

     Dnes večer zavolá Tom, že je práce. Už od zítřka a na týden! Sakra! To je víc, než jsme vůbec chtěli.

     Vykašlem se na avokádo, prý mělo být taky zítra a možná na celý den – to je opravdu „great job“, haha, a řešíme dilema, co jako dál.

     Zvítězí varianta, že sbalíme vše, kromě windsurfových hraček, stanu a prutů, a odfrčíme do Te Puke a pro zbytek a rozloučení s Patrickem se vrátíme v sobotu dopoledne či za deště. A hned provedeme to první.

     Lucka bleskově dopere pár hadříků a já do noci třídím průvodce z íček na zbytečné a potřebné. Znavenému Patrickovi sdělíme naše plány; nijak neprotestuje a jde spát. Těšíme se na cestování, máme radost z tolika práce a zároveň už se nám moc nechce makat. Tudíž jsme značně rozpolceni. Navíc se dohadujeme, do kdy maximálně zůstat v práci. Lucku popadl mamon, má silácké řeči a tvrdí, že to nepustí a že klidně do příštího úterka.

     Usínáme a venku se spustí liják. Ani nám nepřijde, že je to zřejmě naše poslední noc doma ve WB.

     A to je taky dobře.

11.9. úterý

     Vstáváme v 6, naplníme auto po okraj a celou cestu probíráme, co všechno z našich věcí musíme vyhodit před cestováním. Takhle by to vážně nešlo!

     V Domu Hrůzy vše zase vyložíme a v 9 nás vyzvedne „někdo jako Kíp“ (že by Keith?), postarší chlápek, Tomův soused, pro něhož budeme makat. A zase změna.

     Postarší chlápek nás naučí vyrábět „týpíčka“, navazujeme tedy na naše shazování latí z trajleru. Týpíčko je totiž tahle lať přitlučená na výšku 2 hřeby k opěrnému sloupu v sadu tak, že trčí vysoko nad stromky a linou se z ní paprsky provázků dolů, vějířovitě jako osnova obří pavučiny. Provázky se dole přivážou k hlavním drátům či větvím a každá lať tak vypadá skutečně jako síťový model týpí. Vytvořit to vypadá navenek jako neřešitelný úkol pro horolezce, my však na konci dne zmákneme 1 indošský stan za 15 minut, s nohama na zemi a s pomocí 2 vozíčků, 32 cívek provázků, 32 kbelíků, a 8 instalatérských rour svázaných po čtyřech k sobě. Clever!

     (Nicméně nejsme již ani z této jistě zábavné práce tak nadšení, jako bychom bývali byli dříve; dá se říct, že začínáme být až otrávení z jakékoli práce, a Lucka odvolává své silácké úterý a spokojuje se s nedělí.)

     Slunce to pere, pár mraků a z nich velké řídké kapky, ani netřeba bundy, letí to samo, jen ramena a za krkem (a Lucku šlacha a bederka) bolí z věčně zvednutých uzlujících a rozmotávajících rukou a Ralf neúnavně devastuje kořeny kiwistromků při pátrání po imaginárních králíčkách. A je pět a Postarší chlápek je viditelně spokojen a děkuje nám za pomoc. Jsme asi dobrý.

     Posedíme na verandě u loku rumíčku, pár takosek a tuňáka z konzervy a je nám blaze. Slunce klesá za již se zelenající sad, křehkými lístky obsypaný vyhlíží mnohem přátelštěji než v zimě, holý a v dešti.Večeříme kotel „hnusný nudlové polívky“ a v půl devátý už se nám klíží oči. Ralfík si celou dobu hoví venku v křesle, zima nezima, a když po deváté usínáme při Ivánkově „pondělí“, slyšíme venku Toma, jak si pro něj přijel. Bude zas mít průser.

     Navleču si ponožky (jsme bez kamen), a přestože mi je k ránu ve spacáku docela kosa, zvítězí lenost, a tak se jen stočím pevněji do klubíčka a spím dál jen v tričku a trenýrkách.

12.9. středa

     Ráno je klidné, protože stavíme až od 8, a slunce vlídné, protože už v 7 citelně hřeje. V sadu nám ze všech psích sil pomáhá Ralf a posléze i žena s dcerou Postaršího chlápka, který možná ani tak postarší není, protože žena je docela mladší a dcera docela mladá. Jde nám to pěkně, týpíčko pod 10 minut, přesto jich zbývá děsné množství, a tak se s nimi na rovinu domlouváme na práci do neděle. Oni nám za to nabídnou bydlení ve svém letním domě na Coromandelu. Až tam pocestujem, ať tam pobudem, že prý ho stejně prodávají. Neuvěřitelní lidé tady!

     V poledne je takové horko a slunce tak jedovaté, že je (poprvé od podzimu) příjemnější odpočívat ve stínu. Paráda!

     Večer najdeme v Mountu internet, kde zcela propadnu hráčské vášni na aukčním serveru TradeMe, kde přisazuju dobrých 10 minut zjevně sám proti sobě, čímž vyženu cenu jednoho surfu z 300 na 350$ (naše maximum) a zastaví mne teprve nápis, že jsme 8krát lídr a že jsme zvednul cenu o 15%. Tomu říkám tvrdý hráč!

     Lucka mne chce na okamžik zabít, ale kolem desáté noční by do mě už nejvýš tak párkrát bodla, ona se neumí dlouho hněvat.

     Hvězdy září, vzduch chladne, a já, rozpumpován gamblerskou horečkou a tušeným vítězstvím, zalezu na studený kutě. A dneska raději oblečený.

13.9. čtvrtek

     Pracovní den – od 8 do 18. Uzlujeme zase v pěti a večer se dostanem na neuvěřitelné 4:30 na týpíčko. Ralf je zase s námi, práce ľahká, peňaze konkrétne.

     Sklidíme díky, Postarší chlápek se znovu přesvědčuje, zda nedělí opravdu končíme, zřejmě bysme se mu hodili na celej sad. Ale to by bylo ještě tak na 14 dní. Ani náhodou!

     K večeři si osmažíme syrové hovězí klobásky (84% libového masa) a s tousťákem a horčicí a tomatososem je to delikatesa. Konečně slušně kořeněný párky.

     Zítra se nedělá, rozloučíme se ve WB a naberem zbylé věci, zjistíme na netu, zda jsem slavně zvítězil v aukci a možná i zajedem vyzvednout výhru.

     Jojojojojo!  

14.9. pátek

     Můžu spát, ale nespím, už po 6 sem auf. Čeká nás dnes spoustu zařizování a je překvapivě hezky. Léto se vrací akorát na naše cestování.

     Na netu v Te Puke jsme vypálili rezervní DVD fotek a 2 nová z plné karty a já zjistil, že nejsem úplný debil. Aukci na surf jsem nevyhrál, protože prodejce měl utajenou rezervní hranici, pod kterou to nechtěl prodat, tudíž jsem se ve středu přebíjel s tímto limitem (400$) a ne sám se sebou, což ale nebylo poznat, a já o takových tricích neměl ani ponětí.

     Zastavíme se tedy v Mountu v několika surfshopech a v jednom z nich se to stane! Do očí nám padne prkýnečko jako lusk, celoplastový BIC, nový, zlevněný z 699 na 399$, 7´3´´, tedy přesně takové, po jakém paseme. Necháme si ho odsouhlasit od týpka prodavače, rychle zapomeneme na náš původní limit 350$ a už si ho cpeme do Vočka, už je naše. Padne do něj jak prdel na hrnec a my ho hladíme celou cestu do WB. Týpek prodavač nám k němu přihodil 3 flosničky zdarma a 3 vosky se slevou a vysvětlil nám, jak se prkno maže. Asi nejpřevratnější informací pro nás bylo, že se nemaže zespodu, ale shora. Tím se zásadně liší od lyží. Ale zase se podobá tím, že jsou základní vosky a svrchní vosky a že se časem sjíždějí, ale ne třením o podklad, ale o bosé nohy a šoupající se tělo. Úplná alchymie!

     Ve WB se příliš neradujem, že je Patrick doma, potřebujem vyprat a nakrást na zahrádce grepy. A je to ještě mnohem horší. Přestože nás vítá slovy „help yourself“, vzápětí zakáže Lucce vyprat prádlo ve chvíli, kdy na něj v pračce sype prášek, a odmítá to i přes slíbenou úplatu slovy „No is no!“ Lucka tedy prádlo pěkně nasraná zase nacpe zpět do pytle jde mi to se skřípěním zubů sdělit. Já zatím nakládám windsurf, nejde mi sundat zatuhlá flosna a s hrůzou sleduju narvaný auto. Jak vůbec budeme cestovat?! Tudíž nálada spíš pod psa.

     Patrick se odreagovává boxem. Při našem příchodu zrovna zavěsil obří metrákový pytel na mohutném řetězu na trám uprostřed pokoje a teď do něj buší.

     Občas jsme přemítali, jaké bude asi loučení s Patrickem. Tohle by nás nenapadlo. Zase překvapil. Vůbec se s námi nebaví, jen Lucce nabídne, aby si taky praštila do pytle, aby nebyla smutná. Lucka odvětí, že není smutná, a Patrick zasadí pytli několik tvrdých direktů. Mezi gongy se s námi chladně a chvatně rozloučí, a když startujeme pod kopcem, slyšíme shora tlumené údery. Zní to, jako když zahání smutek vysokými kopy s otočkou.

     Cpeme prádlo do pračky ve veřejné prádelně na hlavní třídě a tipujeme, kdy asi tak pošle Patrick soupeře k zemi, čímž zřejmě strhne část střechy. Pračka se za 3$ rozběhla a my se zajdeme rozloučit do Beach Martu a pro závěrečnou zmrzlinku rum’n’raisin, kterou dolížeme na pláži. Pláž je hezká, ale už ne krásná. Loučení nebolí.

     Koupíme tričko „Waihi Girl“ pro Tomovu malou Harriet a samolepku Waihi Beach s vlnou na doma (do Čech), pračka vydá naše svršky o mnoho mokřejší a jen o něco méně špinavé, než byly (pere samozřejmě ve studené) a my projíždíme tak dobře známými ulicemi a silnicemi s tak dobře známými výhledy a žasneme, jak je to možné, malé místo na druhé straně světa, a my ho známe tak dobře, jako málokteré v Čechách. A namísto smutku se strašlivě těšíme na cestování.

     V Domě Hrůzy vyhážeme věci, pověsíme mokré oblečení a já až do odjezdu do papamoaské hospody za Šeďou a spol. prolévám vodou zatuhlou flosnu a buším do ostré hrany ploutve dlaní, až mě brní ruka, ale nic. Stavíme se u Toma poprosit o uložení WS hraček po dobu našeho cestování po Jižáku a než se dostanu ke druhé větě, Tom zadrmolí „Nechte to tady“ a je to. Poslední problém vyřešen. Hurá!

     Sad přikryla noc, máme v sobě po dvou pivech, trochu se ještě dojíme a spát. Ani není zima.

     (A nějak jsem v noci přišel na to, že ta flosna nebyla ani tak moc zatuhlá. Šla ven úplně lehoučce. Jen byla na dvou šroubech a já vytočil jeden. Můžu za to, že jsem z Čech zvyklý na jednošroubový?)

15.9. sobota

     Ráno je zase krásně, teplo, slunce, od 8 na kraťasy a my stavíme ve čtyřech týpíčka do pěti. Je typický letní den, okolo poledne vysloveně vedro.

     K večeru s Luckou tradičně zrychlujeme a posledních několik hodin mydlíme jedno týpíčko okolo pěti minut. Uděláme tím značný dojem na Postaršího chlápka, tiché „thank you VERY much“ zní večer z jeho znavené tváře opravdu vděčně. Nezapomene se zeptat, zda zítra skutečně končíme. Končíme.

     Rádio už jsme vrátili Šeďovi, zablúzuju si tedy jen se sluchátky a MP3 a harmoničkami a dupáním bosýma nohama do prken verandy a Lucka tvrdí, že to zní dobře. Nevím přesně, co si o tom myslí Ralf v křesle, ale při vyšších tónech mne doprovází táhlým vytím. Beru to jako pochvalu.

     Slunce klesá za zelenající se stromky a čas se otočil po spirále. Cajtvješebunk.

     Avokádo s citronkem, co chutná jako pomeranč, solí a oliváčkem je delikatesa, paňáček Morgana a do postele. Vačice ve tmě hnusně chrchlají a před námi je poslední pracovní den na NZ. Je čas bilancovat.

     Docela jsme makali, docela si vydělali a teď to docela rozfofrujem. To je celé bilancování.

     Poprvé za celou dobu v DH je ve všech místnostech teplo i bez topení. Ona se Lucka s tím počasím snad vážně umí domluvit! Nacpeme dobíječky do zásuvek a nalehko nalezeme do spacáků. Rádio není, Ivánek nebude. Ale přece! Stáhnul jsem ho do MP3 a Vočko nám ho bude přehrávat. Já věděl, že to nějak zrežírujem.

     „Si piš, že je objednávka na počasí, ty draku,“ zavrčí Lucka ze spacáku poté, co jsem jí přečetl tyto zápisky.

     Pak zhasneme.

16.9. neděle

     Poslední den práce!

     A docela si ho užíváme. Já už od pěti ráno.

     „Co je?“ táže se Lucka na mé kňučení do tmy.

     „Bolí mě ramínko,“ kňourám.

     Levé, a pořádně. Jakýsi revmatický záchvat sebou škube uvnitř a spraví to až ibalgin za půl hodiny po pozření. Usnu dřív, než zjistím, že už to nebolí.

     V noci pršelo a ráno je mlha jak v singapurský prádelně a teplo na kraťasy. Pracujeme od 8 s Postarším chlápkem a manželkou a jde to o něco pomaleji, zvlášť když se do toho znovu rozprší. Rozhodneme se vydržet až do oběda, ale chlebodárce to ukončí sám před polednem řka, že prší čím dál víc a že odjedou a zkusí se znovu zastavit okolo jedné. S povděkem se převlečeme do suchého a promočené pracovní hadry a boty s gustem házíme do odpadních pytlů. Sníme oběd a dopijeme kafe a venku se pravidelně vracejí přeháňky a deště a my začneme slavit, poněvadž je jasné, že konec práce je právě teď.

     Zahájíme Morganem a poté se čas a události mírně rozmlží v dešti.

     Když v jednu k Domu přijeli Postarší chlápek s manželkou a my jim sdělili, že už zřejmě ne, bylo na nich vidět, že je to mrzí, až to Lucku nahlodalo a začala něco o tom (naštěstí česky), že „možná na hodinku bysme to mohli zkusit“, což rezolutně típnu, protože déšť se převaluje nad sadem a nehodlá ustoupit. Přesto moc děkují a předají nám papírek s adresami kvůli té návštěvě na Coromandelu v lednu a případným koňským projížďkám (vlastní 3 oře) a my se dozvídáme, že se jmenují Keith a Denise. A že bydlení v DH máme pro tentokrát (až na elektriku) zdarma, protože jim Dům patří. Not bad!

     Celé odpoledne pak prohazujeme veškeré naše vlastnictví na postradatelné (do odpadu) a nutné (s sebou), pijeme čaj s rumem, poprvé po tolika měsících, a jelikož se mi vybila baterka v hodinkách, letí to a je večer. Předáme dárek Harriet, osobně si jej vyzvedla na motorce, silně potřísněna rajčetem.

     Deště se průběžně mění v lijáky a já každých deset minut posílám Lucku ven „na hodinku pracovat“. Těsně před západem slunce se to za sadem protrhá, zasvítí a zamodrá. Dobré znamení na cestu!

     Tu oslavíme sirloin steakem, karamelovou sladkou dobrůtkou a hlávkovým salátem prolitým chardonnay z Hawke’s Bay a v bříšku máme jak v pokojíčku. Bifteky jsou úplně nejlepší, co jsme kdy v životě jedli, jen mi nemusely tolikrát upadnout na zem. Mohla za to nová skládací cestovní pánvička, jež se skládala ve chvílích, kdy jsem to zrovna nečekal. I přes čtvero vytření vzniklo v kuchyni rychlé kluziště a při pohybu kolem linky je teď třeba přidržovat se okolního nábytku.

     Dlouhou oslavou jsme se silně unavili a před desátou uléháme. Hvězdy a tenký srpeček měsíce září a horko je jak v poledne. Zítra v 8 ráno ustájíme pár věcí u Toma v garáži, zabalíme a tradá!

     Splní se další část našich snů.