Jdi na obsah Jdi na menu

Jizni Expudice cestuje (vynatky z deniku)

26. 2. 2007

19.2.2007 (nakupni den)

V Bream Bay rano si poprve varime caj na nasem skvelem varici. V kempu vyzebrame sirky, abychom pak zjistili, ze varic je jeste skvelejsi, protoze umi i sam skrtat. Lucka myje a tridi nase podedene nadobi a ma z toho dokonce radost. Vyrazime do Whangarei a tam se to roztoci:

V pojistovne pojictujeme Vocka, v sekaci kupujeme serfarsky kratasy pro Lucku za 4 NZD, 2 ks molitanu na spani do auta (presne to jsme chteli) za 5 NZD, v rybarskych potrebach zlevneny prut za 70 NZD a celorocni pstruhovou povolenku za 92 NZD, v elektro adapter do auta na MP3 a dobijecku ( kterou hned odbouchnem - odbouchnem i druhou po vymene, zrejme nekde nejaka chybka),  za 10 NZD palime fotky na CD, v kramu "Vse za 2 $" kupujeme provazek, lepidlo, pro me skvely slamak a snuru na pradlo, dal Jip Jop zmrzlinku a kureci nugety, abychom neposli a mirne jety body board se slevou za 30 NZD - jesteze je to vsechno na jednom miste. S celou koristi se stehujeme do kauri parku za mestem. Kousek odtud pak spime v aute plnem krasnych novych, vyhodne koupenych veci. Mraky, jez se odpoledne nakupily, nekam odpluly a hvezdy zase zari.

20.2.2007

Sandy Bay je mala zavrena plaz lemovana utesy, se strednimi vlnami a my na ni davame do tela sobe i nasemu (mirne se odleplujicimu) prknu.

Rybar, ktery tu celou dobu necinne sedel u dlouhe snury vedouci daleko do more, ji vytahl plnou snapperu. Hlasite je obdivujeme tak dlouho, az jednoho mensiho dostanem. Vyfiletovanyho a stazenyho. Pak nam jeste poradi, kam a pro jaky musle vyrazit za odlivu. Zdejsi lidi jsou proste neuveritelny!

Odliv je prave ted, a tak zalezame mezi utesy a ve vode po kolena hledame mezi tisici nazelenalymi muslemi ty spravne, tj. nejvetsi. Je to tak snadne, az je to podezrele.

Vecer u pangejtu jedne cesticky na farmu varime musle (hodit do varici vody, az se otevrou, snist), pak je nejiste pozorujem a dumame, co z nich se ji a neji, ja potom rozhoduju, ze se ji vsechno, a tak je mam sam pro sebe.

Odchytava nas dvojice v aute - maor a beloska - a misto vynadani nas zvou k sobe. Jmenujou se Jeanny a Ed a hned nas tahnou do domu, nalevaji pivo a vino a povidame si az do pulnoci. Jeanny ma davne evropske predky a jeji predlokti nezapre veterinarku, Ed ma predky na prvni pohled jasne a poklada koberce v pauze pri cisteni kominu. Nedaji jinak, nez ze prespime v prizemi v posteli a my ani moc neprostestujeme. Jsme na NZ poprve u nekoho doma!

21.2. 2007 Paihia

Nase posadka na pozorovaci delfini lodi se sklada z hovadsky obrovskeho maorskeho skippera, komika pres delfiny a plavani, a pricmrndavacky. Po zkusenostech z minula si prilis velkou sanci na to, ze si vlezem do vody k delfinum, ani nedavame. Prispivaji k tomu i varovne informace, ze s delfiny se nesmi plavat, kdyz se krmi nebo maji mladata, a oni se krmi nebo maji mladata furt. Na prvni delfiny narazime uz za hodinu. Diky brifingu uz vime, ze musime upoutat jejich pozornost, proto rada pasazeru vydava debilni zvuky (zvlaste pak debilni Korejci). A pak se stane neco, v co jsme vubec nedoufali. Jde se do vody. A jde se rychle.

Plavani s delfiny neznamena lezet na brise a koukat pod hladinu. Plavani s delfiny znamena sprint na plny pecky, pritom rvani do snorchlu, pripadne srazeni se z ostatnimi plavci. Avsak plavat na dosah tem zvlastnim tvorum (pozor - nesahat!) a sledovat, jak vas taky sleduji, natoceni na bok, okem, ktere, ac spis kravske nez lidske, je plne inteligence, zvedavosti a nadhledu, je zazitek, jenz vsem zucastnenym roztahne koutky ust do pripitomeleho usmevu a rozveseli celou lod vcetne posadky.

zapsal Tom

22.2.2007

Rano uz je po desti a tropicky prales v mlze a pare je uchvatny. Jdu na pstruhy. Fernovou strani slezam do reky a pouzivaje sandaly coby brodaky prohazuju pruzracnou vodu trpytkou, stribrnou beruskou c.1 (proste klasika).

Prochytavam mista, ktera mam nacvicena z nasich toku (hlavne samozrejme Volynky) a instinkty me nezklamou. V nejhezci pereji nad nejhezci tuni cele reky prijde bleskovy zaber a to, co spatrim pod hladinou, mi vyrazi dech. Je obrovsky, barevny a bojuje jen chvili, protoze ho nekompromisne tahnu melcinou na breh. Mezi kameny se mrska duhak, pres 40, velka palice a obri telo, rudy pruh na boku a na skrelich. Ruce se mi klepou, jeste kdyz ho fotim. Zabijim ho, navazuju za skrele na vlasec a taham s sebou jeste par hodin nez se vratim k autu.

Slunce protrhalo mraky a ja po triumfalnim navratu tropickou cestickou zjistuju, ze Lucka si uz zabehala, vyprala, rozvesila, navarila caj a je evidentne spokojena jak s vykonanou cinnosti, tak s lokalitou. Je sokovana mou rybou, kterou za par minut bastime. Dobrota, dobrota, dobrota! Uplne lososi maso.

Tasmanovo more vidime zas az v Ahipara. Ahipara je jizni vstupni brana na 90 Mile Beach, vypada na prvni pohled jako normalni zelandska vesnice, ale po blizsim ohledani neni. More je tu divoke a otevrene do oceanu a lidi stejni. Jsou to potomci hledacu pryskyrice a ruznych dobrodruhu, kteri prisli vesmes z Balkanu a zkrizili se s Maory, a je to na nich znat. Chlapi jsou vsichni zarostli a vypadaji mirne zdegenerovane. Hledat namet na horor o divne komunite, najdete ho zde. Ale jsou hodni a stedri. Zatimco plavu pul hodiny v prudkem proudu na miste, Lucka se seznamuje s rybari se siti. Chytaji hned u plaze a vytahuji par velkych ryb. Jednu nam daji. Jmenuje se kahawai [ka:awai] a jsou jich tu pry mraky. Filetujeme ji a pere v mori. To je nejrychlejsi a nejlepsi koreni. (Nikdy nemyjte morskou rybu ve sladke vode.) Sezereme ji usmazenou na zdejsim slanem masle, chutna podobne jako mlady kapr, ale lip.

23.2.2007

Sotva se vzbudime, prejizdime znovu na plaz. (Po 90 MB se bezne jezdi jako po silnici a neni to zadna devastace prirody - vetsina plazi je tu chranena a ani na 90 MB neuvidite zadny neporadek. Navic se na ni da jezdit jen za odlivu a tudiz zadny velky provoz.) Prohazuju vlny svym Pstruhobijcem a dlouho se nic nedeje. Pak uvidim, ze rybky placajici se v hejnu v dalce na vlne se priblizuji, a nejsou to zadne rybky, ale hejna velkych kahawai. Trefuju se za ne a sotva wobler, modra rapala, projede hejnem, zaber jako prase a nekonecny boj ve vlnach. Snad po ctvrt hodine ho vytahnu na pisek, ma kolem pul metru. Podlouhly a svalnaty jako torpedo.

A cele se to zopakuje jeste jednou. Potrebuju silnejsi prut!

24.2.2007

Na konci asfaltky c.1 najizdime na sotolinovou cestu (stale c.1) a po 20km dosahujeme nejsevernejsiho bodu NZ - Cape Reinga.

Mys sam o sobe je nadherne i desive misto korunovane bilym majakem, ale more kolem, to je narez. Se strasnym hukotem se daleko od brehu srazeji proudy Tasmanova more od zapadu a Ticheho oceanu od vychodu. Ackoli je tam hloubka, vre tam pena a zalamuji se vlny proti sobe. Neni tezke uverit, ze odtutud odplouvaji duse zemrelych maoru, aby se vynorily na mlhavych ostruvcich na obzoru a pak se vratili na rodnou Hawaiki, kamsi k rovniku. More, co more, oceany! jsou kolem dokola, clovek si pripada jak v globusu. Zelenomodrobila krajina je krasna, ale zit bychom tu nechteli. Je tu trosku drsno. A vedro.

Potok Te Paki Stream je severni vstup na 90 MB. Lemuji ho obri pisecne duny, na nez jen vysplhat neni zadna sranda. Jsou 2 hod po "high tide", nejvyssim prilivu, a tudiz nejvhodnejsi cas na projeti cele plaze az do Ahipara. Jeste ze ma Vocko 4WD. Vydrz, Vocko!

Vocko nejen ze vydrzel cestu potokem, ale i celou 90MB. Nikdy bychom neverili, ze pomastime po plazi stovkou v kombiku celych 85km. Pisek je tvrdy jako asfalt, kdyz se drzite nizko pri vlnach, muslicky krupou, vlny bouri a potoku na prejeti je na plazi jen par a maji melka koryta.

25.2.2007

Pres Kaitaia - Mangamuka Bridge - Kaikohe - Omapere - Waimamaku - cestou samozrejme zmrzlinka, dosahujeme Waipoua Forestu. Zabehnem se podivat na Tane Mahutu. Porad je tak velky a tlusty, jak ho pamatujem. A zase nas sokoval svou mohutnosti, kterou si nelze zapamatovat.

Vzdycky vas to zarazi do zeme, stanout tvari v kmen tomuhle Panu lesa, dedeckovi vsech prezivsich kauri a jednomu z nejstarsich a nejvetsich stromu sveta vubec. Pisou u nej, ze presny vek se zjistit neda, ale odhademe vyklicilo jeho seminko pri Jeziskove porodu.

26.2.2007

Skoro potme filetuju k veceri 2 cerstve ulovene kahawai k velke spokojenosti Lucky, ktera uz 2 dny nemela rybu, a tak drasticky postrada bilkoviny. Rozhodneme se, ze z idealniho travnateho placku na noc presidlime, jelikoz je zreme, ze otravny tulak, jenz vedle nas zaparkoval odpoledne, ani mravenci, jiz na louce zrejme parkuji odnepameti, nam nedaji pokoj. Stavime uz po par desitkach metru, kde je taky loucka, na niz je, po blizsim ohledani, podstatne mene mravencu i tulaku. Smazime cerstve ryby, zapijime cerstvym mlikem a zajidame cerstvym chlebem, ktery zapijime cerstvym krabicakem (3 l) Chardonnay (skvelym) a vse zajidame sladkou cokoladovou dobrutkou Brownies a je to cely takovy cerstvy vecer. Zcerstva zalezame a nez to vsechno sepisu, Lucka zcerstva spi. Do kufru sviti mesic a poulicni lampa a za dunou duni ocean.

27.2.2007

Polehavame az do 8hod a jakmile vylezem, zjistime, ze ohledne mravencu jsme se mylili. Vecer ty drobne potvory jen vyckavaly, aby behem noci vzaly Vocka utokem. V obrich sicich nalezly do jeho utrob a za par hodin v nem na nekolika mistech stvorily nova pisecna mraveniste. Rychle prehazuju bagaz z predniho sedadla dozadu, abych prejel na plaz, mravenci mi pri tom utoci na nohy a ja pomoci batohu lamu spicku noveho morskeho prutu. Na plazi se Lucka pomoci mechacky a obdobnych dezinsekcnich nastroju pousti do boje s najezdniky, ja zkracuju zlomeny prut a jdu na Kahawai. Ve chvili, kdy to vzdavam, zaseknu pekne torpedo. Zkraceny prut se osvedcuje, ma jeste lepsi akci nez driv.

Po navratu shledavam, ze mravenec je urputny souper. Lucka jiz 20x vyprasila cely auto a mravenci se ho stale drzi kusadly nehty. Nejvice jich pada z leveho predniho blatniku, ale nestiti se ani motoru, chladice a dalsich zakouti.

Hodinku se valime na slunci, studujeme AJ a pozorujeme skolni vychovne vzdelavaci akci na plazi.

Mravenci vyklepani na pisek se shromazdili a vydali se v dlouhem siku zreme hledat zemi zaslibenou. Typuju, ze ten v cele se jmenuje Mojzis. Rozezlen prohlasuji se za Vsemohouciho, dim, ze nejsou lid vyvoleny a zaslapnu je do pisku. Nikdy nezrite zelene pahorky izraelske, parchanti!

zapsal Tom

28.2.

Tady zápisky končí, jelikož následoval přesun do Aucklandu, Napieru a reality všedního života. Dopisuju vše vleže v našem novém karavanu v sadu a snažím se rozpomenout, jak to všechno bylo. Tedy:

Ráno: Lucka si jde zaběhat a já se konečně trošku učím na pláži. Ačkoli je polojasno, vane chladný vítr od moře, a když je slunce za mraky, dělá se slušná husí kůže. Lucku vyhnala říčka ustící po pláži do moře až na silnici, kam vítr nedosáhne a vrací se pěkně zplavená. Jdu bodyserfovat, ale za odlivu jsou vlny nanic, a tak to brzy vzdávám. Nastává kýžená chvíle – odliv vrcholí a mně se sbíhají sliny. Jde se na mušle!

Couráme po pás ve vodě po pláži, občas máme vlny až nad hlavu a za chvíli i po krk. Ani po půl hodině šmátrání nohama (a pak i rukama) v písku nenalézáme zhola nic. Usoudíme, že nám chybí správná technika a hlavně správná mušlí pláž. Oschneme a pálíme zpět do civilizace, do Aucklandu. Zde vyřizujeme víceméně úspěšně vše, co potřebujem. Hlavní úkol splněn – papíry na Vočka už dorazily na poštu, my je vyzvednem a hotovo. Jak prosté, milý Watsone!

Na letenkách v pobočce Eva Air už tak úspěšní nejsme. Příliš tajwanské slečně za stolečkem v zeleném nerozumíme, pořád čekám, kdy začne zpívat, než pochopím, že říká sing místo think, nakonec však slíbí, že vše zjistí a zavolá. Doplňujeme webovky v superlaciné kavárně , avšak ne již obrázky, protože se při jejich přenosu vybil foťák.

Je skoro večer, v krámku kupujem předražený tousťák, máslo a mlíko a řítíme se na Napier, přes Hamilton a Taupo. Značně ospalý převážím spící Lucku až za Hamilton, kde se probudí a najde (jak se ukáže ráno) dost hloupé místo na přespání (vedle kopy štěrku hned u silnice), přestože během příštích 3 km následují 3 „rest area“, jedna hezčí a tišší než druhá. Povečeříme v kufru a dobrou. Noc ještě zpestřím tím, že probudím celé auto výkřikem „Ten příliv je hrozně blízko, musíme přeparkovat, teď hned!“ neboť si v polospánku spletu hukot aut s příbojem a hradbu domů a živých plotů s hradbou vln. Chvíli mi trvá, než mi vše dojde, přece jen jsme toho na plážích přespali dost, a znovu usínáme s klidným vědomím, že tady, hluboko ve vnitrozemí,  nás oceán určitě nezaskočí.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář